Der VAMPIR

(Vampýr)

Jan Neruda

1871

bibliothčque: Jeder, den der griechische Maler auf Leinwand zeichnet, stirbt in kurzer Zeit.
Die deutsche Übersetzung folgt der Ausgabe in: Deutshes Wochenblatt. Zeitschrift für nationale Politik, Kunst und Wissenschaft. XII/1899.
Der Originaltext folgt der Ausgabe " Různí lidé" (dt. Verschiedene Menschen), 1871.
(2005/2015)

nach oben

Volltext

(dt)

Eine polnische Familie, Vater und Mutter, Tochter und Bräutigam, dann wir zwei, das war die Gesellschaft die das unansehnliche Dampfboot, welches täglich zwischen Konstantinopel und den Prinzeninseln hin- und herfährt, an das Ufer von Prinkipo brachte. Es war allerdings noch jemand da. Auf der hölzernen, über das goldene Horn von Stambul gespannten Brücke hatte sich uns ein Grieche angeschlossen, ein noch junger Mensch, nach der Mappe unter seinem Arm wahrscheinlich ein Maler. Lange schwarze Locken hingen bis weit über seine Schultern herab, sein Gesicht war blass, die dunklen Augen lagen tief. Anfangs interessierte mich der Mann, er war so dienstwillig und reich an Kenntnis der lokalen Verhältnisse. Aber er schwatzte zu viel, und nach verlauf von zehn Minuten ließ ich ihn stehen.

Die polnische Familie präsentierte sich dafür um so angenehmer. Die Eltern gutmütige, aufrichtige Leute, der Bräutigam jung, elegant und von weltmännischen Manieren. Sie setzten nach Prinkipo über, um hier die Sommermonate zuzubringen; die Tochter war etwas kränklich und hatte es nötig. Das schöne blasse Mädchen mochte eben erst eine schwere Krankheit überstanden haben. Sie stützte sich auf den Arm ihres Bräutigams, ruhte öfter aus und ein trockenes Hüsteln unterbrach wiederholt ihre leise Rede. Dann hielt ihr Begleiter sorglich im Gehen inne. Voll Mitleid sah er sie an, und sie wieder blickte zu ihm auf, als wollte sie sagen: „Es ist ja nichts; ich bin ja glücklich!“ Sie glaubten beide an die Genesung.

Auf die Empfehlung des Griechen, der gleich auf dem Molo sich von uns trennte, mietete sich die Familie in dem Hotel eines Franzosen ein. Wir frühstückten in Gesellschaft, und als später die Mittagshitze etwas nachließ, stiegen wir alle gemächlich die Berglehne hinan zu einem Pinienhain um die Aussicht zu genießen. Kaum hatten wir einen passenden Platz aufgefunden und uns gelagert, erschien unser Grieche wieder. Er grüßte leichthin und ließ dann ebenfalls nieder, nur wenige Schritte abseits. Er öffnete seine Mappe und begann zu zeichnen.

„Ich glaube, dass er nur deshalb den Rücken an den Fels lehnt, damit wir seiner Zeichnung nicht folgen können.“

„Wir brauchen ja nicht zuzusehen,“ meinte der junge Pole, „wir sehen genug vor uns.“ Und nach einer Weile setzte er hinzu: „Es scheint mir, dass er uns als Staffage mit hineinzeichnet - meinetwegen!“

Wir sahen in der Tat genug vor uns. Es gibt kein schöneres Fleckchen als dies Prinkipo! Das Marmarameer war nur leicht gekräuselt. In der Ferne milchweiß, schillerte es etwas näher rosig, zwischen den Inseln glühte es wie eine goldene Orange, und tief unter uns war es saphirblau. Nirgends ein größeres Schiff, nur an dem Ufer unserer Insel flogen zwei Boote hin, und wenn die Bemannung ihre Ruder gleichmäßig aus dem Wasser hob, stoben glänzende Tropfen hernieder wie flüssiges Silber. Zutrauliche Delfine tummelten sich zwischen den Booten und am blauen Himmel oben segelten dann und wann riesige Adler ruhigen Flugs von Weltteil zu Weltteil. Die ganze Berglehne unter uns aber war mit blühenden Rosen bedeckt, und aus dem Café unten am Meer erklang gedämpfte Musik.

Ein wundervoller Eindruck! Wir verstummten alle. Die junge Polin hatte ihr Haupt an die Brust des Geliebten gelegt. Das bleiche Oval ihres zarten Gesichtchens bekam einen leichten Anflug von Farbe, und ihrem blauen Auge entquollen plötzlich Tränen. Der Bräutigam beugte sich nieder und küsste die Tränen auf.

„Hier muss ja jeder gesunden,“ flüsterte das Mädchen. „Welch schönes Land!“

„Weiß Gott - ich habe keine Feinde, aber wenn ich sie hätte, hier würde ich ihnen verzeihen!“ sagte der Vater leise.

Und wieder wurde es still. Alle waren von denselben unaussprechlichen Empfindungen übermannt. Kaum dass wir davon Notiz nahmen, dass der Grieche nach ungefähr einer Stunde sich erhob, seine Mappe schloss und nach kurzem Gruße wieder leichten Schrittes verschwand.

Nach mehreren Stunden drängte die Mutter zum Aufbruch. Wir stiegen langsam herab zum Hotel, wo wir in der luftigen Veranda hübsche Plätze fanden. Kaum dass wir uns hingesetzt, erscholl unterhalb der Veranda Lärm. Unser Grieche zankte sich mit dem Wirt herum, und wir hörten zu, um uns zu unterhalten.

Die Unterhaltung dauerte nicht lange. „Hätte ich keine anderen Gäste hier...“ brummte der Wirt und stieg die Treppe zu uns hinauf.

„Ich bitte Sie,“ fragte der junge Pole, „wer ist der Herr? Wie heißt er?“

„Pah - der Teufel mag wissen, wie sich der Kerl nennt,“ brummte der Wirt weiter und sah giftig hinab, „wir nennen ihn den Vampir.“

„Ein Maler - nicht?“

„Sauberes Handwerk! Er malt nur Leichname. Sobald jemand in Konstantinopel oder hier herum stirbt, ist der Kerl schon am selben Tag mit dem Leichenportrait fertig. Er malt im vorhinein - und er irrt sich nie, der Geier!“

Die alte Polin stieß einen Angstschrei aus - in ihren Armen lag die Tochter, ohnmächtig, kreideweiß.

Und schon war ihr Bräutigam die Stiege herabgesprungen, fasste mit einer Hand den Griechen an der Brust und griff mit der anderen nach seiner Mappe.

Wir eilten ihm nach. Beide Männer kollerten schon im Sand.

Die Mappe war geöffnet, ihre Blätter zerstreut, und auf einem - befand sich der frappant gezeichnete Kopf der jungen Polin. Nur dass die Augen geschlossen waren und ein Myrtenzweig sich um die Stirn schlang.

 

nach oben

Volltext

(tschechisch)

Výletní parník nás přivezl z Cařihradu k břehu ostrova Prinkipo a vystoupli jsme. Společnost nebyla velká. Polská jedna rodina, otec, matka, dcera a její ženich, pak my dva. Ano, abych nezapomněl, také se k nám už na dřevěném, přes Zlatý roh vedoucím mostě v Cařihradě byl připojil jakýs Řek, mladý ještě člověk; snad malíř, podle té mapy, již měl pod ramenem. Dlouhé černé kadeře mu splývaly na ramena, tvář byla bledá, černé oko hluboko v důlku zapadlé. V prvním okamžiku mne zajímal, zvlášť pro svou úslužnost a pro svou znalost místních poměrů. Ale mluvil příliš mnoho a odvrátil jsem se pak od něho.

Tím příjemnější byla polská rodina. Otec a matka bodří, dobří lidé, ženich elegantní mladý muž, způsobů přímých i uhlazených. Jeli na Prinkipo, aby zde strávili letní měsíce kvůli dceři, trochu churavící. Krásná ta bleďounká dívka buď byla právě po těžké nemoci, buď se těžká nemoc teprv v ní rozkládala. Podpírala se o svého ženicha, ráda posedávala, a častý, suchý kašlík přetrhoval její šepot. Kdykoliv zakašlala, zastavil její průvodce šetrně krok. Pohleděl vždy na ni soutrpně a ona zas k němu, jako by chtěla říci: "Vždyť to není nic - jsem štastna." Věřili v zdrav&ia cute; a štěstí.

K odporučení Řeka, který se hned u mola od nás odloučil, najala si rodina byt v hostinci na výšině. Hostinský byl Francouz a celý jeho dům byl zřízen pohodlně a krásně podle způsobu francouzského.

Posnídali jsme pospolu, a když polední parno trochu ustálo, odebrali jsme se všichni na výšinu piniového háje, abychom pookřáli vyhlídkou. Sotva jsme si vyhledali příhodné místo a se rozložili, objevil se tu zase Řek. Pozdravil lehce, rozhlídl se a posadil jen několik kroků od nás. Rozevřel mapu a začal kreslit.

"Myslím, že sedá naschvál tak ke skále, abychom nemohli se mu dívat na kresbu," pravím.

"Nemusíme se dívat," mínil mladý Polák, "vidíme toho před sebou dost."

A po chvilce dodal: "Zdá se mně, že nás vekresluje co stafáži - ať!"

Měli jsme věru dost se co dívat. Není krásnějšího a šťastnějšího koutku ve světě než toto Prinkipo! Politická mučednice Irena, souvěkyně Karla Velikého, žila zde měsíc "u vyhnanství" - kdybych zde mohl prožít jediný měsíc svého života, byl bych po celý ostatní život vzpomínkou šťasten! Již na ten jediný zde strávený den nezapomenu nikdy.

Vzduch byl jasný jako démant, tak měkký, tak lahodný, že se celá duše po něm kolébala dál. Vpravo za mořem strměly hnědé vrchy asijské, vlevo se v dálce modral strmý břeh Evropy. Blízké Chalki, jeden z devíti ostrovů "archipelu princova", vystupovalo s cypřišovými svými lesy jako smutný sen do tiché výše, korunováno velkou budovou - asylem to na duchu chorých.

Voda Bílého moře byla jen lehýnce rozčeřena a hrála všemi barvami jako skvoucí opál. V dálce bylo moře bílé co mléko, pak růžové, pak mezi oběma ostrovy jako žhnoucí oranž a pod námi již krásně zelenomodré co průhledný safír. Bylo samo se svou krásou, nikde větších lodí, jen dvě malé lodičky s anglickými flagy proháněly se podél břehu; jedna byla parníčkem, velkým jako hlídačská budka, druhá měla as dvanáct veslařů, a když se jich vesla současně zdvihala, kanulo s nich rozžhavené stříbro. Důvěrní delfíni proháněli se mezi nimi a lítali v dlouhých obloucích nad povrch vodní. Modrým nebem nesli se po chvilkách klidní orlové, měřící mezeru mezi dvěma díly světa.

Celé úbočí pod námi byla pokryto květoucími růžemi, jichž vůně nasycovala vzduch. Od kavárny u moře zalehala čistým vzduchem hudba, vzdáleností přidušená.

Dojem byl uchvacující. Odmlčeli jsme se všichni a vpíjeli se celou bytostí do rajského obrazu. Mladá Polka ležela na drnu a měla hlavu opřenu o prsa milencova. Bledý oválek jejího něžného obličeje nabýval lehké barvy a z modrého oka vykanuly jí náhle slzy. Ženich porozuměl, sehnul se a slíbal slzu za slzou. Také matka její se rozslzela - a mně - mně bylo dosti divně.

"Zde se musí i mysl i tělo uzdravit," šeptalo děvče. "Jak šťastný to kraj!"

"Bůh ví - nemám nepřátel, ale kdybych je měl, zde bych jim odpustil!" pravil otec chvějícím se hlasem.

A zase se všichni odmlčeli. Bylo všem tak krásně, tak nevýslovně sladce! Každý cítil pro sebe celý svět štěstí, a každý by byl s celým světem štěstí své sdílel. Cit byl u všech stejný, proto jeden druhého nevyrušoval. Ani jsme si toho nevšimli, že Řek po nějaké hodince se zdvihl, mapu zavřel a pozdraviv zas lehce odešel. My zůstali.

Konečně, po několika hodinách, když dálka již se pokrývala temnější fialovou barvou, na jihu tak kouzelně krásnou, napomenula matka k odchodu. Vzdvihli jsme se a kráčeli dolů k hostinci, krokem volným, elastickým, jaký mají bezstarostné děti.

Zasedli jsme v hostinci pod pěknou verandou.

Sotva jsme usedli, slyšíme pod verandou vádu a nadávky. Náš Řek se tam vadí s hostinským a my pro zábavu nasloucháme.

Netrvala zábava dlouho. "Kdybych tu neměl jiných hostí" - zabručel hostinský a vystupoval po stupních k nám.

"Prosím vás, pane," táže se mladý Polák přistupujícího hostinského, "kdo je ten pán, jak se jmenuje?"

"Eh - kdo ví, jak se ten chlap jmenuje," bručel hostinský a díval se jedovatě dolů, "my mu říkáme Vampýr."

"Malíř?"

"Čisté řemeslo! Maluje jen mrtvoly! Jak někdo v Cařihradě nebo zde po okolí umře, už má tentýž den obraz mrtvoly hotov. Ten chlap už maluje napřed - a nikdy se nemýlí, jako sup!"

Stará Polka vykřikla zděšeně - v jejích rukou ležela dcera, bledá jako křída, omdlelá.

A již byl seskočil ženich se schůdků dolů, chytil jednou rukou Řeka za prsa a druhou sáhnul po mapě.

Seběhli jsme rychle za ním. Oba mužové již se svíjeli v písku.

Mapa byla rozházena a na jednom listu - tužkou nakreslená hlava mladé Polky - oči zavřeny, kolem čela myrta.

nach oben

Autor

Jan Nepumuk Neruda - Geboren 1934, gestorben 1891. Böhmischer Journalist und Schriftsteller. Gilt als Begründer der Feuilletonistik in seinem Lande.

nach oben

Titelgalerie

 

nach oben

weiterführende Links

erschienen u.a. in: Der unheimliche Gast - Manfred Kluge (Hrsg.) - Anthologie
Der Vampir - Herbert Greiner-Mai (Hrsg.) - 1981 - Anthologie

gallery: Jan Neruda - Zeichung: Jan Vilimek - um 1890

Dunkle Kulturgeschichte - Sammlung Nicolaus Equiamicus in der bibliothčque des vampires

nach oben

bibliothčque des vampires